5. kapitola - Příběh
4. 11. 2008
Za svým rozhodnutím nebrat Charlese jako normálního člověka si Harry stál, a tak Hermiona splnila svoji hrozbu a s Harrym mluvila jen tehdy, když to bylo nezbytně nutné. Stejně tak se chovala i k Ronovi, který, ač v hloubi své duše dával Hermioně zapravdu, stál na Harryho straně. Několik dní Harry Charlesovi nic neudělal, pouze ho ignoroval, ale po nějaké době se Charles znovu stával objetí „žertíků“.
Vše vyvrcholilo v obraně proti černé magii. Trénovali souboje ve dvojicích a každou chvíli bojovali s někým jiným podle toho, jak řekl Sirius. Harry byl právě s Nevillem, když profesor zavolal:
„Harry proti Charlesovi!“ Začali bojovat spolu, ale bylo znát, že oba do souboje dávají všechny pocity, které se v nich od září nahromadily a musely nějak ven. Používali stále horší a horší kletby. Sirius si toho všiml a uvědomil si, že tohle nemůže dopadnout dobře. Vydal se k nim, aby je zastavil. Právě v tom okamžiku Harry použil kouzlo, po kterém Charles zůstal ležet na zemi. Sirius k němu přiběhl a zjistil, že má zlomené obě ruce a pravou nohu. Tu mu dal do dlahy, zvedl ho ze země a poslal na ošetřovnu. Hermiona šla s ním, aby se mu po cestě ještě něco nestalo.
„Dnešní hodina končí,“ řekl Sirius a všichni začali odcházet. „Pottere, zítra v šest hodin večer máte školní trest.“
Harry se neodvážil podívat Siriusovi do očí. Chtělo se mu brečet. Takovým tónem na něj jeho kmotr nikdy nepromluvil – bylo z něj cítit zlost, smutek a, což bylo nejhorší, zklamání. Se slzami v očích odcházel ze třídy. Sirius se na něj už nepodíval.
Ten den byla naštěstí obrana proti černé magii posledním předmětem. Harry nešel do nebelvírské věže ani na večeři. Smutně se procházel po chodbách a z očí mu tekly slzy. Nevnímal čas ani kam jde. Nohy jej dovedly až ke dveřím v sedmém patře. Vstoupil do Komnaty nejvyšší potřeby, kde se posadil do křesla u krbu. Teplý vzduch jej uspal.
Když se probudil, slunce už bylo dávno znovu na obloze. Bylo odpoledne dalšího dne. Uvědomil si, že má velké štěstí, že je dnes sobota. Podíval se na hodinky a zjistil, že je pět hodin odpoledne. Vůbec se mu odsud nechtělo, pořád měl špatnou náladu, a tak si řekl, že tady ještě půl hodiny zůstane, a pak půjde na školní trest. Měl docela strach – ne z toho, co na něj Sirius vymyslel, ale z toho, jak se k němu Sirius bude chovat. Bál se, že jej opravdu zklamal.
O půl šesté vstal a pomalu šel směrem ke kabinetu profesora Blacka, kam dorazil minutu před šestou. Zaklepal na dveře. Ruce se mu třásly.
„Dále,“ uslyšel. Vstoupil tedy dovnitř.
„Kde jsi byl celý den?“ podíval se na něj Sirius. „Měl jsem o tebe strach,“ zašeptal tak, aby jej Harry neslyšel, ale to se mu nepodařilo.
„Opravdu?“ zeptal se.
„Co opravdu?“
„Opravdu jsi měl o mně strach?“
„Harry,“ řekl Sirius, „nezdá se ti to trošku nezodpovědné zmizet na víc než 24 hodin? Kde jsi byl?“
„Pryč,“ odpověděl Harry.
„Kde pryč?“
„To je moje věc.“
Sirius se na něj dlouze zadíval a nakonec řekl: „Jak myslíš. V tom případě je moje věc, jestli jsem o tebe měl strach nebo ne. Posaď se.“ Ukázal na křeslo. Harry si sedl a jeho kmotr také.
„Chci ti vyprávět jeden příběh,“ řekl. „Všechno co uslyšíš se doopravdy stalo. Ale, Harry, nechci, aby sis myslel, že ti chci říkat, co máš dělat nebo co si máš myslet. Jen ti to chci říct. Jo?“
Harry přikývl.
„Dobře. Tak tedy…“
***
O dvacet šest let dříve V kupé seděl černovlasý chlapec. Mohlo mu být tak jedenáct let. Dveře se otevřely a vstoupil další hoch, stejně starý, také černovlasý.
„Ahoj, je tady místo?“
„Samozřejmě, posaď se,“ odpověděl nově příchozímu. „Taky do prvního ročníku?“
„Ano,“ přikývl. „A doufám, že do Nebelvíru, to by bylo doma pozdvižení.“ Usmál se.
„Tak to ti přeju. Mimochodem, jmenuji se James Potter.“
„Moc mě těší, já jsem Sirius Black,“ odpověděl a podával mu ruku. Chlapec, který se představil jako James, ji však nepřijal. Místo toho se mu ve tváři objevil úplně jiný výraz, než před chvílí.
„Black?“ zeptal se znechuceně. Když Sirius přikývl, James dodal: „Tak to si jdu raději sednout někam jinam.“ Zvedl se a odešel. Siriovi bylo do pláče. Už zase. Už zase mohl mít kamaráda a nemá ho, protože se jmenuje Black. Proč? Proč ho všichni soudí podle jména a nepokusí se jej poznat? Vždyť by zjistili, že je úplně jiný, než zbytek jeho rodiny.
Sirius byl tentýž večer zařazen do Nebelvíru, stejně jako James Potter a kluci, se kterými se James skamarádil ve vlaku – Remus Lupin a Petr Pettigrew. Potter se ale netajil svou nenávistí k Siriovi. Následující dva měsíce mu dělal ze života peklo. To se změnilo, když se Remus vrátil z „návštěvy u nemocné matky“.„… Remus byl tehdy naprosto zničený z přeměny a tím víc si uvědomil, že mě James nenávidí jen kvůli tomu, jaká je moje rodina a ne kvůli tomu, jaký jsem já. Šel za ním a vynadal mu tak, že to slyšela celá kolej. O dva dny později se mi James za všechno omluvil a řekl, že se pokusí pochopit, jaký jsem. A od té doby jsme byli nejlepší kamarádi.“
Sirius se na chvíli odmlčel.
„Nikdy jsem ti to nechtěl vyprávět, ale po tom, co se stalo včera, jsem si uvědomil, že bych ti to měl říct. A jak jsem říkal – nechci tě nijak ovlivňovat. Jenom mi slib, že nad tím budeš přemýšlet.“
„Dobře, slibuju. Ale nediv se, pokud zase na chvilku zmizím, chtěl bych být totiž sám.“
Sirius se na něj podíval a usmál se:
„Komnata nejvyšší potřeby?“
„Jak víš -“
„Jediné místo na hradě, kde máš zaručené, že tam budeš sám. Ale nebuď tam moc dlouho – není dobré být dlouho sám.“
Harry přikývl a odešel. V Komnatě nejvyšší potřeby zůstal celou noc a ani na chvíli neusnul. Přemýšlel o tom, co mu řekl Sirius. Možná je to opravdu nefér vůči Charlesovi, když ho soudí podle jeho otce. Možná by se mu měl omluvit. Možná by měli být kamarádi, ale to asi nebude chtít. Možná…
Vstal a šel do nebelvírské věže. Byla neděle brzy ráno, ale ve společenské místnosti přesto byl jeden člověk – Charles. Harry si sedl naproti něj.
„Já,“ začal. „Já bych se ti chtěl… omluvit. Je mi líto, jak jsem se choval, byl jsem blbec.“
Charles se na něj podíval.
„Zapomeň na to,“ řekl.
„Myslíš, že můžeme být třeba i… přátelé?“ zeptal se Harry a podával mu ruku.
„Myslím, že ano,“ usmál se Charles a nabízenou ruku přijal.Na konci školního roku se Harry utkal s Lordem Voldemortem, kterého porazil. Všichni Smrtijedi byli zatčeni a mezi nimi i Petr. Bylo zvláštní vidět otce a syna na úplně opačných stranách. Petr zamířil do Azkabanu, kam dávno patřil, a Charles měl tu čest bojovat s Harrym jako jeden z jeho nejlepších přátel, mezi které se řadil po celý svůj další život.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář